Autor – Jullian Peterson, PHD a James Densley PHD
Stejně jako vám, tak i mě dělají starosti, týkající se vzrůstající agresivity a násilí u dětí. Napadení nebo dokonce pokusy ublížit učitelům a studentům na školách se bohužel i u nás setkalo s úrodnou půdou. A to nemluvím, o dětech, které dávají facky svým spolužákům, a ještě si to natáčí. Nevím, co je to za lidí a kdo jsou jejich rodiče. Zavřela bych to všechno.
Nejsem k těmto událostem nevšímavá a trápí mě to, že jsou mezi námi „děti,“ které řeší všechno násilím. Média jsou plná informací, jak se s tím vyrovnat, ale také skutečnostmi, jenž se týkají samotných mladých pachatelů. A tak, abych našla nějaké odpovědi na své otázky, hledala jsem a našla – jenže částečně.
Důvody, proč se agresivitě a násilí tak daří
Tuto knížku napsali dva psychologové, kteří se dlouhodobě věnují v USA tématu mladistvých masových vrahů. V USA mají totiž o agresivitě a násilí na školách spoustu poznatků. Autoři chtěli najít klíč, jenže ho úplně nenašli. Statistky jsou totiž jasné a neúprosné, útoků přibývá a bude hůř.
Kniha The Violence project je rozdělena do 9 kapitol. Každá část se věnuje něčemu jinému – jednou je to o samotných pachatelích, jejich představení, pak co všechno vede k agresivitě a násilí na školách, barech nebo na jiných veřejných místech. Ta škála je obrovská.
Čest autorům, že tu nejmenují žádného vraha, vše je anonymní, takže se vám představují pod jmény Pachatel A, B, C, což si hodně cením. Když se střílelo před rokem u nás na FFUK, tak mě příšerně žralo, jak jmenují neustále média toho kdo to udělal. I tomuhle fenoménu se autoři věnují. A přinášejí i statistiky, kdy se jiné děti inspirovaly tím či oním zločinem.
Víte, jak velké procento zastupují sexuálně zneužité děti, které pak střílely a zabíjely na školách? Jsou to alarmující čísla. Přečtěte si i příběhy lidí, kteří měli psychické problémy a nenašli vhodného doktora, který by je vyšetřil a vyléčil. Medicína je v USA prostě jiná. Ale když se tak vezmeme, tak i my máme s dětskou psychologii a psychiatrií značné problémy. Mnohdy trvá měsíce, než se děti dostanou k odpovídající péči.
Také se tu dozvíte, jak moc je důležité s dětmi komunikovat. I s těmi, kteří nám úplně nesedí. Právě takové děti bývají nejzranitelnější.
Příběhy obětí i vrahů
Kniha je i plná příběhů, které se týkají pachatelů, tak obětí. Objevíte tu příběhy přeživších, rodičů pachatelů, nebo přátel. Tady mě hodně zasáhl příběh učitelky matematiky, která přežila útok studenta, jenže její třída ne. Nebo story dívky, která si v dobré víře sedla na obědě k někomu, kdo ji hodně znepříjemnil život.
Omlouvání matky a sestry jednoho kluka, který zabíjel ve škole sice knihu zobjektivní, ale zároveň si čtenář pokládá otázku, proč se nechovali k němu před tím jinak? Proč až poté, co něco někdo provede si lidé sypou popel na hlavu? Obě se totiž shodují, že mu chyběla pozornost a láska. A tak se přímo nabízí otázka – co se v té domácnosti dělo, bože?
Neomluvitelné chování je pak u otce jednoho z dětských vrahů, který ač věděl, že jeho exmanželka má problémy s alkoholem a jejich syna bije, nijak se svého syna nezastal. Naopak, opět si přečteme, jak všeho papá lituje, dokonce uveřejní i dopis nešťastného synka, který nakonec spáchal sebevraždu, ale to je tak všechno.
Nejen v USA, ale i u nás je to začarovaný kruh. A z toho se vymotat…nevím, co nám pomůže.
V poslední kapitole Hope, se dočtete o malé naději. Autoři prosí čtenáře, aby byli všímaví a lidští. I oni jsou si moc dobře vědomi, že se v USA dostali do uličky, ze které bude těžké se vyhrabat. Koneckonců Amerika byla založena na násilí, tím vás autoři seznámí hned v úvodu. Dostanete rady, jak eliminovat v sobě i ve svém okolí násilí, že je důležitá hlavně psychická očista (i od sociálních sítí). Objevíte, jak moc je důležitá pozornost.
Negativa The Violence project
Velkou naději v boji proti agresivitě a násilí vám knížka nedá. Dozvíte se tu rady, které znáte z netu nebo TV, ale že by zase nějaké velké novinky samotný projekt přinesl, to se říct nedá. Pořád vám v uších hučí poučka, jak se z podobných šlamastik dostat? Schovej se, uteč nebo bojuj? Tak i to tu zazní, jenže pomůže to?
Co s rozlitým mlíkem?
Za všechno COVID nemůže, ale má na tom vinu, což jsme poznali i my v ČR. Dalším milníkem je nevšímavost okolí. Rodiče se raději svých děti moc neptají, jak se mají, aby neměli o starost víc. Pak bych řekla, že je tu i kult dítěte – NESAHEJTE MI, NERAĎTE MI, NEKRITIZUJTE MI MOJE DÍTĚ! Tohle všechno přispívá k jejich nepohodlí a problémům. Podíl na vzrůstající se agresivitě a násilí mají i sociální sítě a nevhodné počítačové hry. U nás, jak víte, jsou obrovské problémy s dětskou psychiatrií, takže ať už chceme nebo ne, jdeme po stopách Ameriky.
Na závěr bych vám chtěla říct – VYDRŽTE! Možná, že někteří z vás přemýšlejí nad pořízením zbraně nebo něčeho takového, je to čistě na vás. Ale uvědomte si, že všichni neseme ZODPOVĚDNOST! Té neutečeme, ani u nás, ani v USA. Je jen na nás, jak se k této výrazné problematice postavíme. Ale věřte, že i tomuhle se budeme muset časem DŮRAZNĚ postavit.
Pokud si budete chtít přečíst něco lehčího, pak se podívejte na knížky Olivovník, Marilyn nebo prozkoumejte knihy, kde hrají roli hraje láska v knihovně.
P.S. Na webu The Violence Project si přečtete další informace týkající se nejen knihy, ale i této problematiky.