Italské Zákupy
Slunce svítí vysoko na nebi, a žár paprsků nemilosrdně dopadá na kamennou dlažbu. Zámecký dvůr v Zákupech je opravdu jedinečný. Vlastně všechno je tu mimořádné, ojedinělé a lákající. Tohle místo má v sobě tolik historie, že by z toho vzniklo alespoň 50 knih, a všechny by byly naprostými bestsellery. Rozhlížím se kolem dokola, pomalu se točím, jako panenka na provázku. Bílá sukně mi vlaje.
Vysoké barokní zdi s řadou oken působí, jako by vás někdo sledoval. Představuji si, jak návštěvníci chodí po chodbách dokola, a prohlížejí si tu nádheru. Žasnou.
Hned po mé levici stojí skleněná fontána, kterou tu nechal nainstalovat slavný sklář Pačínek společně s panem Sobotkou. Tyrkysově modrý vodotrysk z křišťálového skla se nedá minout. Ať svítí slunce, nebo prší, nehybná skleněná voda se řine ze staré nefungující kašny a vytváří opět jedinečný efekt. Možná, že kdyby ta kašna mohla mluvit, vyprávěla by. Možná by řekla něco v tom smyslu – co vám budu podívat, to sklo se zámkem krásně ladí!
Zámek, jehož historie sahá až do slunného Toskánska je opravdu krásným dílem. Vždyť tu kdysi žila velkovévodkyně, která měla za manžela z rodu Medici. Ano, a to přímo toho posledního, který se bohužel nikdy nestal otcem, aby jeho rod mohl dál kvést, bohatnout a růst. Květ toho rodu uvadal po staletí, až nakonec zvadl úplně. A co za tím bylo? Naprosto nesourodý sňatek, který zaváněl Itálií. Samotná velkovévodkyně totiž svého druhého muže nechápala. Ona silně věřící a zamilovaná do svého prvního manžela, on zamilovaný do někoho jiného, do muže. Jako z románu, skutečně.
Měli ale něco společného. Milovali luxus a Itálii. Velkovévodkyně sice v té různorodé zemi nikdy nebyla, přesto se (zřejmě) nechala od svého manžela poučit a jeho nápady, jako například terasy, tu nechala zabudovat. Nádhera. Člověk, když se tu prochází, ani nevnímá čas. Jejich krása už také zvadla. Ozdobné prvky se rozpadají a o vodním systému snad ani nemluvě.
Francouzská zahrada, která je přímo před těmito terasami vybízí k procházkám nebo k akcím. Až máte chuť si přinést papír, skicář s akvarelem a začít malovat. Přilehlý anglický park, kterému vévodí hospodářské barokní stavení, je jen dalším důvodem, proč se tu zastavit a přečíst si knížku. Koneckonců, ten areál letos výjimečně otevřou před Vánoci. Těším se na jeho interiér. Představuji si maštal a místa, která ještě na mě čekají.
Slunnou Itálii tu cítíte totiž všude. Kdysi se tu proháněli dokonce velbloudi, a rostly tu exotické rostliny. To vše sem Medici přivezl. To vše i vám, návštěvníkům, musí připomínat Itálii. Proto Zákupům tak ráda říkám ITALSKÉ ZÁKUPY. Chybí tu totiž pole plné slunečnic, olivový olej a cítíte se jak někde ve Florencii.
Místo na světě v kostele
Nedaleký kostel svatého Fabiána a Šebestiána je už jen poslední špetičkou nutné soli, která vytváří tu krásu. Nachází se tu skleněná socha svatého Antonia, která se teprve nedávno objevila. Je těžké si představit, že tu jen tak desítky let ležela, mezi haraburdím, a čekala na svoje odhalení. Dočkala se. Je zvláštní jak už v 18. století uměli skláři realisticky napodobit člověka. Natož světce. Skleněný skelet, na kterém vidíte řadu zubů působí neuvěřitelně. Až máte pocit, že vám naznačuje – nezastavuj a běž dál. Pod zaprášeným a potrhaným oděvem se rýsuje páteř ozdobená perlami a třásněmi. Je to opět dědictví po šarmantní velkovévodkyni.
Věřící nejsem, ale ten kostel je opravdu pěkný. Když sem chodím na populární každoroční akci Noc kostelů, člověk se při svíčkách dotkne té historie, která kolem něho je. Staré lavice, které zaskřípou, když se na ně posadíte. Před vámi leží nejstarší kniha světa Bible, a vy máte možnost se do ní podívat. Za naprostého ticha, a svitu svíček se díváte na dílo, které tu velkovévodkyně vytvořila. V létě je tu příjemně, ale v zimě tu snadno nastydnete. Jednolodní stavba má pětiboký presbytář, místo které je vyhrazeno kněžím. Když zakloníte hlavu prohlížíte si monument, jelikož průčelí i stěny sahají vysoko nad vámi. Završena je trojdílnou valenou klenbou. Na zdech si můžete prohlédnout obrazy a světce. Řadu z nich ani neznáte, a neznáte ani jejich příběhy, přesto hořící svíčky, jejíž plamínky tančí do neznámého rytmu, umocňují pocit, o jak silný symbol jde. Nejcennějším obrazem je obraz Nebeské Trojice.
Ostatky velkovévodkyně a jejího prvního manžela leží kdesi pod vámi, v obezděné kryptě, kterou zajímala i STB. Ale to je jiný příběh. Co se z posledních výzkumů ví, její cínová rakev leží vedle jejího prvního muže, kterého tolik tolik milovala, a je obklopena vodou. Další zvláštní symbol – voda očišťuje a ta představa, jak tlející ostatky kdysi šťastných manželů jsou neustále ponořené, je zvláštní. Voda je tu totiž velkým nepřítelem. Když se nadechnete nemusíte se moc snažit a cítíte ji. A s ní i plíseň, jako její věrná sestra, která ne a ne zmizet. To je v kostelech a vůbec na památkách vždycky smutné, jsou obklopené vodou, která je pro nás tak drahocenná. Ale pro ně až příliš destruktivní.
Co by na to asi řekl ztracený Felix, který tu tiše leží, a to přímo před vámi. Rozpadlá dřevěná figura, pod kterou se rýsuje kostra svatého snad papeže sem doputovala právě z malebné Itálie. Dokonce ze samotného Říma. Tady mu musí být pěkná zima, říkáte si. I když je oblečený, a i když ho pomalu žere dřevomorka, pořád máte pocit, že s tímhle tenkrát papež, který ho věnoval věhlasné velkovévodkyni nepočítal. Věděl, že ona je žena s velkým Ž. Tvrdá, jako muž s velkým M, a zbožná, ale světice nebyla. Přesto si ji chtěl naklonit, nějak přilákat na svoji stranu (vždyť byla nekřesťansky bohatá) aby Medici měl ten začátek snad i lepší v té vzdálené zemi, zvané Čechy.
Zavřete oči a představujete si Annu Marii Františku. Její tmavé, husté vlasy vytvářejí vodopád na hedvábném polštáři. S Filipem, který se opírá o loket a se zalíbením si svoji ženu prohlíží. Povídají si o svých snech. Z pozlacené mísy, která leží hned vedle na stolku si vezme hrozny, a kuličku po kuličce si je vkládá do úst. Filip, tak se jmenoval, se nakloní a jemně jí políbí.
Sebevědomý muž dokáže udělat ze své ženy nepoddajnou, a přesto moudrou manželku. To Filip uměl, až moc dobře. Věděl, že se vedle něho rýsuje tělo výrazné a silné ženské, co si dokáže podmanit svět. Ne krásou, ale myslí!
To je zbraní žen. I žena má rozum.
Hladí ji po vlasech, po tváři, a čas se zastaví. A pak opět rozeběhne. A vy vidíte ženu, která stojí v čele smutečního průvodu a zadržuje slzy. Cítí vztek a zoufalství. Ve své dlani drží drobné prstíky své jediné přeživší dcery, která sotva stojí na nohou a vůbec nechápe, co se kolem ní děje. Manželce, teď vdově, zůstanou jen slzy a vztek. Připomene si výjev, který viděla nedávno, děvečka z nedalekého statku je vdaná a má deset dětí. Manžel, snad čeledín, pracuje někde na poli se o ní a děti jistě postará.
Zatímco jí zůstala jediná dcera, a nejistá budoucnost. Zapře se. Zvedne vyzývavě bradu a neslyšně přísahá, že se na kolena nikdy nedostane. Další slib. Další žal. Ale plamen již hoří.
Na rozlehlém náměstí si představujete, jak by se tu dneska vyjímaly trhy v italském duchu. Vidíte přímo ty barevné stánky s lákadly. U jednoho stojí hubený Ital, který přijel z Florencie, aby tu zkusil prodat italské víno. Svým úsměvem láká přítomné k ochutnání. Horlivě gestikuluje až i ten největší zarytý návštěvník se rozhodne jednu láhev si koupit. Hned vedle stojí šarmantní Italka, která nabízí vybrané sýry až z Říma. Jen ochutnejte, volá.
Škoda, tohle je opravdu jen sen.
Blíží se západ slunce, a vy sedíte tiše na náměstí. Zákupy se pomalu chystají k spánku a vy s nimi. Napijete se příjemně chladivé a průzračné vody z nedaleké studánky, kam chodí denně desítky lidí. Je to krásné místo v hlubokých lesích. Přes den tam chodí místní, v noci zvěř, aby se osvěžila.
Za svitu měsíce se objeví laň s kolouchem. Její hlava se ostražitě dívá kolem. Kolouch věří své matce, a proto jako první se chladné vody napije. Temná noc pohltí nejen je, ale i Zákupy, které už konečně jdou spát.
To je MOJE MÍSTO NA SVĚTĚ.